Tvůj - Slabostí v tvém srdci

Po návratu do přízně svého pána jsem se cítil jako znovuzrozený. Býval bych přísahal, že jsem skoro fyzicky cítil, jak ze mě padá všechna ta únava nahromaděná během pobytu v Azkabanu a nevítaného soupeření s Tonym.
Smrtijedi, kteří se mi dřív pošklebovali, opět s úctou klopili zrak.
Všechno to bylo ohromně povznášející.
Můj pán nabíral stále na síle a celá kouzelnická společnost se ho obávala. Věřil jsem, že i on je nyní konečně spokojený.
Léta ubíhala a řady smrtijedů se stále rozšiřovaly. Přišla Bella, Rabastan, Rodolphus, Lucius, Severus a mnozí další. Všichni se tak neuvěřitelně okatě snažili vetřít do přízně Pána Zla, jenže já věděl, že je to bezpředmětné.
Dokud mu dobře sloužili a byli k němu loajální, dostávalo se jim poct a odměn. Pokud ovšem zklamali, pocítili sílu jeho zloby. Nešetřil nikoho, o nic míň mne, který jsem už jednou zklamal. Snášel jsem jeho tresty před ostatními, abych si o chvíli později vychutnával jeho moc o samotě. Ani jeden z nás se nikdy nezbavil chuti na naše… hry. Připadal jsem si vedle něj stejně jako před lety. Jediné, co se mezi námi změnilo byla souhra a porozumění, jež jsme dovedli na naprosto odlišnou úroveň.
Pronikal svoji myslí do mé a probíral každou myšlenku, o které jsem ještě ani nevěděl, že se mi v hlavě formuje. Byl v tom neobyčejně zběhlý. Věděl, jak mne vzrušit k nepříčetnosti, až jsem žadonil… Poníženě žadonil o jakýkoli dotek. O cokoliv. Patřil jsem mu vším.
Ostatní o sobě tvrdili, že jsou mu absolutně věrní a loajální.
Směšné.
Pochybuji, že by si kdokoliv z nich dokázal uvědomit, co znamená absolutní oddanost.

„Dareie,“ splynulo hladce z jeho rtů mé jméno.
„Můj pane?“
„Komu patříš?“
„Tobě, můj pane.“
Trochu jsem pootočil hlavou a štěrbinou vedle zdvižené paže jsem zahlédl kus jeho tváře. Usmíval se.
Zádové svaly mě pálily, nesvědčila jim má nynější poloha se zápěstími vysoko připoutanými. V nezhojených jizvách jsem cítil horkost, některé možná praskly, nevím…
Chvíli se nedělo nic, ale pak jsem pocítil na zádech něco rozžhaveného. Zatnul jsem zuby a snažil se nevydat jakýkoli zvuk. Ta žhavá… věc… se začala pohybovat. Téměř radostně mi jezdila po zádech.
Ze zápachu pálené kůže mi nebylo nejlíp, ale snažil jsem se udržet.
Zdálo se mi, že to trvalo nekonečně dlouho, než bolest ustala. Doufal jsem, že už je po všem a povolil jsem napjatým svalům a zavěsil se celou vahou svého těla na zápěstí.
Oči jsem měl soustředěně zavřené a tak jsem nemohl sledovat pánův pohyb, proto mě překvapil letmý polibek na tváři.
„Nyní,“ zašeptal syčivě, „-nyní už je to nezpochybnitelné.“
Otevřel jsem oči a unaveně se zadíval do zrcadel kolem, abych našel odraz z protější zdi.
Překvapeně jsem vydechl, když jsem na svých zádech uviděl mezi starými jizvami ještě žhnoucí a kouří čáry tvořící dvě slova – Lord Voldemort.

Proroctví.
Nenávidím věštby a proroctví.
Nechápal jsem, jak mohl být můj pán posedlý tím zatraceným proroctvím. Přesvědčoval jsem ho, že to je jenom hloupost. Jeho přeci nikdo ohrozit nemůže. Je nejlepším kouzelníkem všech dob - nejmocnějším mužem.
Ale on mě pouze netrpělivce odbyl a řekl, ať si hledím svého. Cítil jsem se ukřivděně. Copak má opravdu dojem, že ho může ohrozit nějaké dítě? Neuvěřitelná představa.
Severus je hlupák, měl raději držet jazyk za zuby. Sám byl oproti mně skoro ještě dítě. Měl samozřejmě nezpochybnitelné nadání, to ovšem nezakrývá skutečnost, že neměl příliš zkušeností. Každopádně je lepší ho mít na své straně…
Našimi řadami se šířilo napětí. Nejdřív téměř nepostřehnutelné, později se změnilo na nepříjemný stín každodenní přítomnosti v sídle. Snažil jsem se tomu nepodléhat, ale bylo to nakažlivé jako mor.
Když potom Peter Pettigrew, takový nepříliš inteligentně působící skrček, přinesl mému pánu informaci o přesné poloze úkrytu Potterových, téměř jsem si oddechl.
Viděl jsem, jak se v duchu s myšlenkou na jejich vraždu mazlí, tak jak by to nikdy neudělal s nikým a s ničím. Pozoroval jsem jeho symetrickou tvář a doufal, že ještě než odejde zabít Potterovy, najde si na mě alespoň chvíli času. Měl jsem chuť užít si jeho vítězoslavné nálady…
Ale on si mého žádostivého pohledu nevšímal. Pár minut jenom klidně seděl a pravděpodobně si spřádal plán pro svůj útok. Až když se jeho pravý koutek se zvednul o několik milimetrů, pátravě se na mě zahleděl. Věděl jsem, že se právě dívá do mé mysli a baví se pohledem na mé chlípné myšlenky.
„Během dvou hodin se vrátím zpět,“ řekl neadresně, zvedl se a zamířil pryč z hlavní síně.
Po chvíli jsem odešel do jeho osobních komnat a rozhodl se, že než se můj pán vrátí, dopřeji si trochu osvěžujícího spánku. Přeci jen po úspěšných výpravách mi vždy dopřával speciální péči. Tuším, že i ve spánku jsem se usmíval…
Z jednoho z těch nezapamatovatelných snů mě probudily hlasité zvuky. Když jsem zkontroloval čas, zjistil jsem s nemalým překvapením, že už spím sedm hodin. Nikde nikdo, jen z chodby se stále ozývaly ty… rozrušené(?)… hlasy.
Vstal jsem a hodlal se od těch křiklounů zjistit, co se to u všech svatých děje. Prudce jsem otevřel dveře a zamžoural do světla. Jakmile jsem si přivykl nadbytku světla, zjistil jsem, že přede mnou stojí Severus a Lucius. Oba očividně vyvedeni z míry, zmlkli uprostřed slova.
Lucius nervózně polknul.
„Luciusi?“ podíval jsem se na staršího z dvojce, ten se ale neměl k vysvětlování.
„Severusi?““ zkusil jsem tedy mladšího. „Co se to tu děje?“
„Pán zla, on…“ vzpamatoval se najednou Malfoy a vychrlil na mě spoustu neuvěřitelných žvástů.
„Co to povídáš za hlouposti?“ zeptal jsem se podrážděně.
„Je to pravda,“ potvrdil Snape chladnokrevně. „Je mrtvý.“
„Nemůže být…“
„Viděl jsem ten dům, Dareie, je v troskách.“
„Je konec,“ dodal otřeseně Lucius a v rozčilení si začal uhlazovat své plavé vlasy.
„Konec? Jaký konec?“ ptal jsem se těch dvou pomatenců.
„Musíme zmizet,“ řekl nepřítomně Malfoy. „Nejlépe hned teď. Jinak skončíme v Azkabanu.“
„Ano,“ souhlasil Severus, pak se obrátil na mě. „Pojď s námi, Dareie, dokud je čas.“
„Zbláznili jste se? On není mrtvý. Já… nikdy ho neopustím.“
„Pochop to, je konec,“ opakoval zatvrzele Snape.
„Vy to nechápete,“ řekl jsem zvýšeným hlasem a z hábitu vytahoval hůlku. „Tohle je zrada.“
Oba na mě zděšeně zírali a spěšně vytahovali své vlastní hůlky.
Nikdy… nikdy… ho neopustím, jsem jeho.
Ani nevím jaká kouzla jsem použil, prostě jsem jenom bojoval.
Za svého pána, za svou víru, za svou… lásku?
Jedno ale bylo dobředu jasné a to skutečnost, že proti nim nemohu obstát dlouho. Byl jsem sám, na pokraji hysterie a oni dva - silní, mladí a ještě ke všemu dobří kouzelníci.
Pak jsem najednou ležel na chladné podlaze a těžce oddechoval, hábit mi lehce čoudil.
„Nesmíte ho zradit. Jestli to uděláte, tak se vám pomstí…“ Pohlédli na sebe a já tušil, že v jejich pohledech se mísil strach s odhodláním. „Já se vám pomstím, vy bastardi!“
„Nedáváš nám jinou možnost, Dareie,“ řekl Lucius s odporem a pohlédl na svého černovlasého přítele.
„Avada kedavra.“
Severusova kletba se ke mně líně přibližovala a já si v jedné absurdní vteřině s potěšením uvědomil, že její barva…ta barva… je stejná jako barva Znamení zla, symbolu mého pána.